|
Jsem asi jedna z posledních žen v této zemi bez řidičského průkazu. Vytrvale tomu odolávám.Dříve jsem žila ve velkých městech a proto jsem ho nepotřebovala. Nyní však bydlím na místě, odkud téměř nic nejezdí a jezdit pravděpodobně ani nebude. Zatím se o to totiž velmi důrazně stará vedení kraje.
 Okruh mých aktivit se pozvolna rozšiřuje, ale spojení, které je už teď prachmizerné, postupně mizí. Za chvíli se vrátíme ke krásnému modelu našich prababiček a to, že budeme šlapat bez problémů 8 kilometrů pěšky do větší obce, abychom se dostali vůbec na autobus. Ostatně chůzi doporučují všichni lékaři a co by našinec neudělal pro své zdraví!
Vlakovou stanici mám zhruba necelé dva kilometry od domu a přiznám se, že kdyby dráhy zavedly častější průjezdy, vůbec bych se nezlobila. Takto můžeme využívat jen skutečně skromné spojení okořeněné o více jak tři kiláčky pochodu. Ovšem cesta lokálkou mi připadá půvabná, brázdí si to krajinou ve tvaru placky a jen srnky a zajíci odskakují před jejím funěním.
Šelmy útočí
Nádraží, z něhož vyjíždím, pamatuje jistě lepší časy, ostatně vedly tudy troje koleje, v současnosti fungují pouze jedny. Nádražní budova dnes slouží účelům ryze soukromým, kdosi jej obývá, i když jsem obyvatele nikdy neviděla. A protože domek stojí na nefalšovaném venkově, patří k němu spousta zvířat.
Hned první den, kdy jsem odtud vyrážela do světa, mě přepadla rezavá koťata, jimž jsem překazila siestu ve slunečném dni. Jedno ze sourozenců se jalo ukázat mi svou statečnost a celkem neohroženě na mě cenilo drobné zoubky v domnění, že toho obrovského vetřelce, tedy mě, vypudí někam hodně daleko. Nepovedlo se. K souboji mezi Davidem a Goliášem vůbec nedošlo, naopak kotě ve mně přestalo vidět ukrutné nebezpečí a celkem spokojeně se mi otíralo o nohy. Když jsem navíc přidala i nějaké to hlazení, spokojeně vrnělo pod mými prsty, zatímco nás jeho nedůvěřivý sourozenec sledoval z patřičné vzdálenosti.
Následující týden už jsem dvě malé šelmičky nepotkala, zato mě na nástupiště odmítal vpustit rozlícený oříšek, který vytrvale štěkal. Napadlo mě, jestli si ho náhodou dráhy nenajaly, aby odlákal zbytek zájemců o přepravu. Ani bych se nedivila.
Zářná budoucnost?
Ale na lepší časy nám určitě svítá. Dříve v obci stál pouze jeden obchod, v deset ráno už jste v něm nenašli ani rohlík a zavíral ve čtyři. Teď tu máme obchod nový a myslím, že svému nepovedenému bratříčkovi celkem zdatně konkuruje. Otevírací doba počítá i s víkendem a nakupovat v něm můžeme až do šesti do večera. Dříve sci-fi, dnes realita.
Žít na českém venkově bez řidičského průkazu je velice omezující. I když všechny vlády se zaštiťují hesly o veřejné dopravě, kdy chtějí vymýtit osobní auta ze silnic, opak zůstává pravdou. Nikoho nezajímá, jak se dostanou občané do práce, či do školy. Místní samosprávy na podporu dopravy prý nemají peníze a hejtmany nějaké „horní dolní“ nezajímají. Asi nakonec stejně skončím v autoškole, i když zvířátka a pohled z okna motoráčku mi budou chybět.
Autor: Martina Bittnerová
Zdroj obrázku:beryh.blog.cz
Foto galerie
Diskuze o tomto článku
|
|
 |
| Témata |
Příspěvků |
Autor |
Shlédnutí |
Poslední příspěvek |
|
|
RSS novinky
Členové
Články
Chat
Hledání
Články
